Bláznivé pohádky o tanvaldských mašinkách pro děti a dospělé 

Autor Lubomír Vejražka, ilustrace Mária Černá, grafická úprava Zbyněk Hraba

Nakladatelství Baset (2012), https://www.baset.cz  stran 96 stran, 15 kapitol, 170 x 230 mm

Pohádky jsou mou šestou knihou. Lze říci, že toto dílko poněkud "ulétlo" z řady předchozích publikací, které vycházely z příběhů lidí a historie. V těch prvních pěti jsem neměl prostor pro fantazii. V pohádkách jsem si to vynahradil. (O ostatních knihách na konci textu).

Název pohádek platí doslova. Vznikly především pro děti, ale své v nich najdou i rodiče, kteří se ujmou četby svým ratolestem. Pohádky jsou i bláznivé. Konec konců, pokud do nich vstupuje Tanvaldo-saurus, (ten) mašinek Honza zamilovaný do chobotnice z řeky Kamenice, pokud příběhem prohopká šavlozubý králíček z Alp nebo se prokáže existence ledovečka v Jizerkách, pokud uslyšíte mastodonta Ferdu a uvidíte piraňku Vodnici, tak v tom kus blázniviny je. Nebo spíš pořádná porce obrazotvornosti člověka, který má sice už pár křížků na zádech, ale zůstala v něm představivost dítěte a schopnost, jakou děti mají: totiž vytvářet si "svůj" svět. I sama skutečnost, že mašinky přišly na svět jako miminka a pak vyrůstaly a učily se, je tak trochu "ztřeštěná".

V pohádkách nejde jen o příběhy. Pohádky ukazují i životní situace, se kterými se budou děti občas v životě potkávat. Např. když je někdo vyloučen ze společenství. To se stalo i malé parní Žanetce. Ta z žalu nad tím, že byla jen malinká, nepochopená a bez kamarádů, svůj bol vykřičela do tmy: "Nemám kamarády, svět mě podvedl. Nikdo mi nerozumí. Nenávidím mašinky i lidi. Radši spadnout z mostu do Kamenice, než dál takto žít. Kdo byl vystaven útrapám jako já? Nikdo. Ale radit a soudit mě by chtěli. Kdyby měli prožít čtvrtinu toho, co já, už by se zbláznili. Jsou pyšní a nevědí, co je bezvýchodná situace." ... Podobných "ťuknutí" je v knize víc. Děti určitě podobným skrytým moudrostem, poučením porozumí. Třeba některým z nich tanvaldské lokomotivy napomohou pochopit jemnost i složitost života a potřebu najít slušnost, cit a čest, aby svět nestrádal.

Tanvaldské mašinky jsou vlastně bytostmi jako my, lidé. Jako my jsme byli miminy, i ony vyrostly z mašinčích miminek. Mají dušičku a cítí svět jako děti a dospělí, prožívají stejné radosti a trable jako děti a dospělí. A mají jemné dušičky! Přistupujte k nim citlivě! Jak napsal bělokněžník hned v druhé kapitole ve svém dopise? "Těch zuřivých něžných drobečků je celkem jedenáct. Těší se na svět a je těžké je zkrotit. Já sám i za pomoci kouzelné hůlky jsem měl co dělat, abych je dostal do vagonu. A ještě něco! Snažte se vnímat jejich mašinčí dušičky! Jsou křehké a jemné. Je snadné jim ublížit. Stačí jedno úsečné slůvko. Nesmíte je ranit. Není nic srdceryvnějšího než smutná nepochopená mašinka." Stejně tak je snadné ublížit dětem, což si my, rodiče, ne vždy uvědomujeme.

V pohádkách nejde jen o humor daný přítomností postaviček jako je mastodont Ferda, piraňka Vodnice a další. Najdete i humor týkající se na jedné straně Pražáků, na straně druhé maloměsta. Pražákům jsem to nandal mnohem víc, neboť coby Pražák vím, že Pražáci spíše snesou, když si z nich dělá někdo legraci. Tento humor samozřejmě míří spíše k rodičům.

Mašinky jsem napsal, protože miluji železnici. Dobře znám Jizerky a okolní tratě, proto jsem mašinky umístil do Tanvaldu. Mými dodnes oblíbenými pohádkami jsou Pohádky o mašinkách napsaných Pavlem Naumanem (1907-1976), jenž svou knihou (první vydání v roce 1942) ovlivnil několik generací dětí a pohladil osrdí mnohých lidí od železnice. Pana Naumana a jeho mašinky z pražského Smíchova natolik ctím, že se hned v první kapitole ve své knize pana Naumana zmiňuji. A svého černokněžníka, pardon, vlastně bělokněžníka Žlababu, jmenuji podobně, jako se jmenoval černokněžník Zababa v knize pana Naumana. Vždyť pohádkové bytosti jsou všechny navzájem příbuzné.

Slovo o ilustracích. Jejich autorkou je Mária Černá (1991). Není profesionální ilustrátorkou. V době, kdy malovala obrázky k pohádkám, studovala Univerzitu v Hradci Králové, obor historie a výtvarná výchova. Bylo mým záměrem dát šanci někomu, kdo není profesionál. Proč? Protože já sám jsem kdysi, když jsem začal psát, neměl nic společného s literaturou. (Mám vystudovanou techniku). Vstupem na pole psaní jsem od života dostal "divokou kartu". A tak dostala Mária "divokou kartu" také. Zhostila se jí skvěle.

Mimochodem, až pojedete ze Železného Brodu do Semil, vzpomeňte! Ponoříte se do tmy čtyř tunelů. Krokodýlí, piraní, mastodontí a tunel šavlozubého tygra. A nebojte se. Ani mašinky se nebály.