Kapitola šestnáctá

Mašinek Honza a ochránci Tater

"Jéje! ... Další cizokrajná mašinka," zahalekal výpravčí Šuhaj Smokovák ráno na perónu. "S chobotnicí a strážníkem navrch! Odkudpak asi jsou? Určitě z Česka! Asi u nich houstne atmosféra. Štěstí, že už Žlababa rozšířil naše nádraží o jednu kolej, jak jsem ho prosil." A obrátil se na českého policistu Jaromíra: "Ach, vy Češi, proč jste proboha toho krále ještě nevyhodili? Všechny mašinky z Tanvaldu se nám sem nevejdou a strážníci také ne. Pojďte na jedno malé štamprle borovičky, ať se zahřejete. Ten likér vám pomůže." Mašinka se jmenovala Honza.

Honzu poslal do stanice Vyšné Hágy: "Zajeď tam! Osm set metrů odtamtud bydlí u potoka Veľký šum kouzelník Tatrančík a miluje chobotnice. Nedávno mně ukazoval atlas různých potvor s chapadly. Potěšíš ho!" Tatrančík byl radostí bez sebe. "Honzo, prosím, jezdi sem každý den na potlach. Já umím divy! V mžiku můžu mít odbočku tady u potoka a bude nám fajn. Splním ti jakékoli přání."

Mašinek Honza se zasnil. Miloval hory. Zatoužil podívat se až pod samé vrcholky Tater. Poprosil Tatrančíka, zda by ho mohl nahoru dostat. Tatrančík se zamyslel a souhlasil: "Vyčaruji uzounkou trať z Tatranské Lomnice do Kopského sedla (1750 m), které odděluje Vysoké a Belianské Tatry. Tam si vyjedeš, přespíš a druhý den zpátky. Zařídím, aby se snesla hustá mlha chvíli poté, až přijedeš nahoru. Nesmí tě z Lomnického štítu (2634 m) vidět pracovníci Tatranského národního parku, zkráceně TANAP, takzvaní TANAPáci. V Tatrách se totiž nesmí přespávat a oni bedlivě hlídají. Trať bude mít rozchod kolejí 18,5 centimetrů. Ty s chobotnicí a strážníkem Jaromírem se zmenšíte díky mému zaříkadlu, které tě naučím."

Honza souhlasil a za pár dní se chystal na cestu. Dojel do Tatranské Lomnice. Tam železnice končí. Zastavil na slepé koleji na samém konci nádraží a pronesl formulku.

"Mašinka velká dojela do Lomnice a dobře si vedla,

nyní pojede dál, až do Kopského sedla.

Zmenší se teď docela ráda,

Tatrančíka má kamaráda.

Koleje úzké, honem sem s vámi!

Doprovoďte nás vzhůru jako dvě dámy."

V mžiku se před Honzou položila obzvlášť úzká trať. Honza se stal menším a ještě menším, až byl nejmenší mašinkou na světě, jen o málo větší než modely vláčků pro děti. Smrskla se i chobotnice a Jaromír. Přesně jako se stal v básni "Pokora" Jiřího Wolkera jakýsi chlapec menším a ještě menším, až na louce objal nejmenší kvítek s kapkou rosy. Literární vědci tu báseň rozebrali tam a zpět, podrobili pečlivému zkoumání a prý přišli na to, co tou básní chtěl autor říci. Jen se na to nezeptali básníka, zda to tak opravdu bylo. A tak to, děti, pořád chodí. Něco řeknete, a někdo jiný to vyloží úplně jinak, než jste to myslely. Třeba pronesete před tetičkou, že jste k ní na návštěvu vůbec nechtěly a radši byste byly v lese, a maminka honem přiskočí: "Ale ne, on to tak nemyslí, on se těšil, ale stydí se to říci."

Mašinek Honza radostně zahoukal a vyrazil, nejprve do doliny Kežmarskej Bielej vody; teče tamtudy stejnojmenná horská říčka. Podle ní koleje nevedly - Tatrančík nechtěl, aby pocestní věděli o Honzově výpravě do hor. Kde dráha křížila stezku pro pěší, zavrtala se do země a tunelem ji podjela. Z doliny vedla v zákrutech s využitím tunelů pod vrchol Stežky (1529 m) a pak traversem k dolině Predné Meďodoly. Tam už mašinek Honza zahlédl Kopské sedlo. Náhle si všiml několika postaviček o něco menších než on sám. Čtyři neznámí na něj mávali, ať zastaví.

Sotva dobrzdil, slyší: "Jsme divomužíci z Veľké Svišťovky (2038 m). Míříme na Chatu pri Zelenom plese, bývalou Brnčalovu chatu, a odtud na Kolový štít (2418 m). Nějak jsme se ztratili." Byli zbědovaní, vystrašení. Na zádech měli velké batohy. "Co to vlečete?" optala se chobotnice. "Stany, spacáky, jídlo," odpověděli. "Neumíme vůbec zacházet s mapou." Honza se zasmál: "Máte štěstí. Pomůžeme vám. Na Kolový štít je daleko, jdete špatným směrem. Pojeďte se mnou do Kopského sedla. Tam můžete spolu s námi přenocovat."

Divomužíci se v běžných pohádkách nevyskytují, ale jak vidno, v Tatrách přebývají. Honzovi přišlo cosi divné: "Říkáte divomužíci? Vždyť vy vůbec nevypadáte divoce!" Opáčili mu, že jsou laskaví na spořádané turisty a horolezce, ale tomu, kdo horám škodí, popletou hlavu a on zabloudí. "Jenže teď jsme v koncích my, asi jsme zmátli hlavu sami sobě." Honza se vyptával dál. "Pohádkami procházejí jen divoženky, žádní divomužíci. Jak jste se ocitli na světě?" Jeden z divousů vysvětlil: "Pan Šťoura z Liptovského Mikuláše byl nespokojen právě proto, že divoženky v pohádkách nemají mužskou protiváhu. Prý když si nyní lidé hrají na vyváženost mezi muži a ženami, chlapcům podsouvají kočárky a děvčatům šroubováky, prý když někteří jedinci dokonce nechtějí svým dětem vyprávět pohádku o Sněhurce, protože ji zachrání princ a políbí ji bez jejího vědomí, což se prý nesmí, a když jsou výhrady i k tomu, že ve Sněhurce chlap zachraňuje ženskou a ne naopak, tak on, pan Šťoura, to tak nenechá. Prý pokud rovnoprávnost mezi ženami a muži, tak i v pohádkách. A objednal nás, divomužíky, coby protějšek k divoženkám. Nechal nás usadit do Tater, protože je zbožňuje, a nakázal nám: 'Pokud potkáte divoženky a byly by k vám přezíravé, nenechte si to, vy malí moulové, líbit. Jste rovnoprávní.' Pan Šťoura je moc fajn."

Honza pokýval hlavou a houkl: "Tak nasednout a jedem! Ještě několik zatáček a tunelů a jsme v cíli." Za půl hodiny zabrzdil v sedle. Z Lomnice vysupěl přes tisíc výškových metrů na čtrnácti kilometrech. Nádherná trasa! Spokojený je Honza, chobotnice i Jaromír. Vyhlídka skvělá. Sotva se pořádně pokochali krajinou, už se snesla mlha. Přesně podle úmyslu kouzelníka Tatrančíka - aby je nezahlédli ochránci hor z TANAPu a za stanování je nepokutovali.

Divomužíci si u Honzy postavili stany, Jaromír také. Nasbírali něco malinko spadaného jehličí a větviček z kleče. Kleč je jehličnatý strom; nemá kmen, vypadá jako křoví a roste vysoko v horách. Chtěli si rozdělat ohýnek. Ten se samozřejmě nesmí v Tatrách zapalovat, ale pro jednou se nic nestane. Je mlha a nyní i tma. Kdo by je mohl odhalit?

V Tatrách to mají milovníci hor těžké. Bivakovat v terénu je zakázáno. Pohybovat se ve svazích od hodiny před západem slunce do hodiny po východu slunce zapovězeno. Jak tedy zažít romantický západ slunce vysoko na hřebeni, k tomu si vařit v ešusu polívku a povídat si s kamarádem? Vnímat přírodu, slunce a po jeho západu pak černý vesmír s hvězdami nad sebou? Jak pocítit sepětí s přírodou? Nicméně - Tatry jsou malé, návštěvníků mnoho a přísnost namístě. TANAPáci musí putovat křížem krážem Tatrami a střežit je. Občas by snad mohli přimhouřit oko nad milovníkem horské dramatické scenérie...

Jako na potvoru zrovna k sedlu stoupal z druhé strany, od severu, z doliny Zadné Meďodoly ze vsi Tatranské Javoriny TANAPák Branislav Dobroděj. Popíjel tam se svou blízkou kamarádkou Ľudmilou. Doškobrtal se do sedla a nevěří svým očím. Vzkřiknul: "Čtyři piva třináctky a čtyři borovičky ve mně, to není málo. Houpá se mně země pod nohama, jak jinak. Ale abych viděl minimašinku a divné trpaslíky? Chobotnici ve vagonu? Určitě je to jen sen."

A divil se ještě víc, když se ozvalo: "Jací trpaslíci? Jsme divomužíci! A nejsme divní!" Branislav Dobroděj se chytl za hlavu a vyjelo z něj: "Halucinace jedna optická, jaktože mluvíš? Zmiz, ať můžu jít dál!" Nechápal, co se děje. Když dříve brouzdal po pár borovičkách a pivech po Tatrách a lovil táborníky, viděl ducha Gerlacha, zahlédl moře i poušť, potkal sněžného levharta z Himálaje vedeného na vodítku bájným sněžným mužem Yettim, ale ti mlčeli a záhy se rozplynuli. Jenže tihle tady trvají dál a dál! Sedl si a vzdychal: "Tatry mé milované, už nikdy nebudu pít, leda malinovku. Slibuji! Jen už prosím nechte zmizet tu havěť." Tatry mu odpověděly: "Branislave, Branislave. Moc piješ, staneš se alkoholikem a špatně dopadneš! Také málo přemýšlíš. Co vidíš, je skutečnost. Chybí ti dětská fantazie. Vrať se do dětství, a pochopíš."

To už se ozval uraženě i Honza: "My a havěť? Jsem český mašinek Honza z Tanvaldu, uprchlík před politickou represí, toho času zmenšený kouzelníkem Tatrančíkem, abych se po jím vykouzlené dráze mohl podívat sem do sedla, přespat tu a být šťastný. Žádná havěť! Jsem přirozenou součástí světa!" Vzápětí slyšel druhý dopálený hlas: "Jsem strážník Jaromír z Tanvaldu, toho času pidirozměrů, také utečenec." A přidala se chobotnice: "Nikdo mě nebude urážet, nebo se zvětším a zardousím tě."

Branislav Dobroděj TANAPák se chytl za hlavu. Protože však věděl o běžencích z Česka a sáhl si na Honzu, začal pomalu chápat, že neblouzní. Když ho jeden z divomužíků vší silou svým pidinožíkem píchl do kotníku, učinil poslední pokus. Zavřel oči a pronesl: "Až oči otevřu, spatřím jen tmu." Chvíli počkal, podíval se škvírkou mezi víčky, a bylo. Honza na něj přátelsky mžoural, chobotnice mávala chapadlem a divomužíci se pitvořili a svítili na něj minibaterkou. "Už nám věříš?"

Nerad, ale věřil.

"Pokutu vám nedám. Jste malí, Tatrám neubližujete, vypadáte mile a určitě nemáte peníze. Krom toho platí zákony jen pro návštěvníky TANAPu, ne pro mašinky a chobotnice, divomužíky a pidistrážníky. Ale ty, Honzo, až se zvětšíš, tak mě povozíš! Jo?" Branislavovi se nechtělo dál. Setrval by s tou drobotinou. Jenže neměl co na sebe, neměl spacák, neměl jídlo. Divomužíci zasáhli. Raz dva, a už tu stojí boudička, stoleček s jídlem a čajem a limonádou, žádné pivo ani borovička. To aby se jejich nový kamarád TANAPák vyhnul kořalce. Povídali, hráli na kytaru, kterou Branislav nesl na zádech, a bylo jim moc, moc fajn.

Příběh však nekončí. Záhy se z mlhy vynořil další TANAPák, Mišo Dobroděj. Všichni TANAPáci mají druhé jméno Dobroděj, protože vykonávají dobro. Posilněn borovičkami a pivy třináctkami stoupal od Chaty pri Zelenom plese a směřoval do Tatranské Javoriny za kamarádkou Ľudmilou. (Zda žily v Javorině Ľudmily dvě, anebo jen jedna, ponechme na fantazii čtenáře.) Když spatřil boudičku, pějícího Branislava a pištící trpaslíky, minimašinku s minichobotnicí a pidipolicistu, sedl si nešťastně na zem a zakvílel: "Kolik jsem těch piv a boroviček do sebe nalil? Co se tu hemží za divné tvory? To se mně jen zdá."

"Nezdá!" uklidnil ho Branislav Dobroděj. "Taky jsem takhle jako ty naříkal. Moc pijeme a nemáme obrazotvornost, jak mně prozradily Tatry. Sedni a vesel se, vše ti vysvětlíme." Tak se tu noc v Tatrách konal první a poslední mejdan, kterého se účastnili dva TANAPáci, čtyři divomužíci, mašinek Honza s chobotnicí a pidi Jaromír. Porušili sice všechny možné předpisy a zasloužili by pokutu a za uši, leč bylo jim krásně a byli šťastní.