Kapitola dvanáctá
Spajdr-Supr-manka, trpaslíci a vichřice
Šuhaj Smokovák dovolil Spajdr-Supr-mance jezdit na dobrodružné expedice s dětmi do Nízkých Tater. Oproti Tatrám Vysokým nejsou příliš skalnaté, mají oblé hřebeny, méně prudké svahy, žádné hluboké a úzké doliny. Nahoře sice ještě leží sníh, ale s tím si kouzlo poradí. Mašinka souhlasila, a ráda! "Protože mně Žlababa dal do vínku dva moderně vybavené vagony a restaurační vůz, budou mít holky a kluci dost pohodlí. Naložíme spoustu jídla, spacáky a záložní oblečení a vrhneme se do několikadenního dobrodružství."
Avšak rodiče se báli pustit své ratolesti s mašinkou do hor. Šuhaj jim objasnil magické pozadí tanvaldských lokomotiv a půjčil jim "Pohádky o tanvaldských mašinkách", kde se píše o hrdinném úsilí Spajdr-Supr-manky projet mimořádně prudkou bouří mířící do Tanvaldu z Polska. Rodiče bez dechu a napjatě četli, a měli jasno: "Jeďte! Nestrachuje-li se česká lokomotiva, nesmí se třást kolena ani vám, čackým junákům slovenským!"
Vzhůru do hor! Vláček popojel přes Poprad do stanice Kráľova Lehota v Liptovské kotlině. Kotlina se rozkládá na území ohraničeném Nízkými Tatrami na jihu, Velkou Fatrou na západě a Západními Tatrami na severu. V Lehotě mašinka zastavila na odstavné koleji. Dál už musí po svých čarovných kolejích.
Protože se po Liptově roznesla informace o příjezdu další české politické uprchlice a jejím záměru projet hřebenem Nízkých Tater, čekaly na nádraží zástupy turistů i místních usedlíků. Zavítali i dopisovatelé předních světových novin: americký The New York Times, francouzský Le Monde, britský The Times. Z Ruska přiletěli Váňuška a Ivánek z agentury Trolling pa rúsky. Nechyběli samozřejmě mediální mágové z Liptova - z agentury Liptovský Ondrej ze stejnojmenné vesničky o šesti stech dvaceti obyvatelích. Čeští novináři, televizáci a rozhlasáci raději zůstali doma. Neměli odvahu. Děsili se totiž krále Křivulína. Věděli o jeho boji s tanvaldskými lokomotivami. Kdyby referovali o Spajdr-mance, mohli by upadnout v jeho nemilost. Raději si ho nepopudit! Aby je nevyhodil z práce, až si zcela podmaní televizi a rozhlas! Křivulín se o slávě v Lehotě dozvěděl. "Už abych se těch protivných lokomotiv zbavil!" povykoval zlostně v jednom ze svých paláců poblíž pražských Průhonic. "Kdyby aspoň krkavec Jára, ten černý opeřenec v mých službách poslaný na Slovensko, něco vymyslel! Mohl by třeba lokomotivu poškodit." A hned Járu zaúkoloval esemeskou: "Přikazuji skamarádit se Supr-mankou, překlovat kabely v motoru a nasypat písek do brzd." Netušil, že Jára hraje proti němu.
Spajdr-Supr-manka se nadechla, zadívala se na silnici vedoucí do Nízkých Tater a pomyslela: "Tam chci jet." Vzápětí se mezi ní a cílovým bodem rozžalo zářivé a tak prudké světlo, až všichni museli zavřít oči. Pak zahřmělo, a zázrak je tu. Nové koleje se vinou podél cesty. Lesknou se v barvě ranního slunce. Pražce černočerné s probleskujícími bílými hvězdičkami.
"Jedeméé," vzkřikla mašinka. Byl to nádherný pohled. Hrdá Spajdr-manka s dvěma vagony plnými dětí a restauračním vozem odvážně vyráží na pouť. Opět se potvrdilo, že Žlababovy mašinky učinily z nevýrazného Tanvaldu slavné město, o němž se ví stejně jako o Praze. Dokonce ještě více než o Brnu. A to je, panečku, velký úspěch! Protože velkoměsto Brno zná kdekdo díky jeho nádraží, jenž má jen šest průjezdných kolejí a leží v zatáčce. Nádraží se má přestěhovat, což se už desítky let ne a ne zdařit. Pro srovnání: Tanvald, mnohem menší než Brno, má jen o jednu kolej méně. A Stará Paka, ještě menší než Tanvald, má dokonce o jednu kolej více než Brno.
Spajdr-manka dojela na konec kolejí, zastavila, jukla dopředu a opět si pomyslela: "Tam pojedu." Vzápětí se železnice prodloužila. A zas a zas. Ve vsi Vyšná Boca ve výšce 990 metrů odbočila do Starobocianské doliny. Ujela další kilometr a trochu v ní hrklo. Čeká ji převýšení 400 metrů na úseku dvou kilometrů až do Bocianského sedla (1502 m). Žádná legrace. Ale důvěřovala Žlababovu umění. Zastavila, zrak upřený před sebe - a vida, před ní se kroutí v serpentinách trať až do sedla; tunely, mosty, můstky. Sklon přiměřený, kolečka prokluzovat nebudou. Ze sedla, už ve sněhu, si pak dráhu vykouzlila v délce čtyři a půl kilometru po hlavním hřebeni k chatě Milana Rastislava Štefánika do výšky 1730 metrů. Štefánik - jeden z největších Slováků. Politik, generál francouzské armády, československý ministr vojenství. Spolu s Masarykem a Benešem zakladatel Československa. Žel bohu v roce 1919 zahynul při leteckém neštěstí.
Na Štefáničce mašinka přes noc zaparkovala. Její příjezd vzbudil údiv. Sem se zpráva o její horské misi nedonesla. To zase přibylo příspěvků na fejsbuku a júťúbu! To se opětovně šířila vlna věhlasu světem! To byl Křivulín znovu otrávený! Ráno vyjeli na nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier (2046 m) a pokračovali po hlavním hřebeni: vrcholy Chopok (2024 m), Dereše (2003 m) a Poľana (1998 m). Tam podruhé přenocovali.
Sotva se probudili, vidí, jak z protilehlého vrcholu Kotliská (1937 m) padá lavinka a zasypává nějaké postavy. Honem k nim! Vyhrabali čtyři místní trpaslíky Skalníky. Skalníci, místo aby zachráncům poděkovali, využili nepozornosti dětí a pokusili se několik z nich uchvátit do své říše, rozkládající se kousek odtud v nitru hory Skalka (1980 m). Mašinka se za děti rvala statečně a reaktůrek Edík na trpaslíky metal blesky. Oni však svými kejklemi měnili blesky v ohňostroj. Většinu svěřenců lokomotiva uchránila, pět dětí ale trpaslíci unesli. Dvojčata Štefánii a Ľuboslavu, Ľubomíru a kluky Beňadika a Štefana.
Mašinka za Skalníky volala a prosila: "Vždyť jsme vás zachránili! Proč se takhle odvděčujete?"
Odpověděl jí smích ozývající se z útrob Skalky: "My se vás o pomoc neprosili! Cha cháá! Za dobro se neplatí dobrem ani u vás na zemi! Cha cháá! Tak proč bychom dobro měli oplácet my, čarovní trpaslíci Skalníci? Cha cháá! To u lidí jsme se naučili dobro opětovat zlem! I vás, hodné mašinky z Tanvaldu, za vaše dobro chtějí zotročit! Cha cháá! Ale neboj, děti časem vrátíme."
"Kdy?" zoufale volala mašinka. "Až uklidí! Máme u nás nepořádek. Jeden den u nás strávený je jako měsíc u vás. Vrátí se za váš půlrok." Mašinka nešťastně zahoukala: "Co povíme rodičům? Vždyť mně důvěřovali!" Záblesk, Skalka se uzavřela a rozhostilo se mrtvolné ticho. Po chvíli špitnul klučina Miro z Popradu: "Pocházím z Jasenie kousek odtud. Bydlí tam můj strejda, zná všechny pověsti tohoto kraje a určitě si s trpaslíky poradí."
"Skalníci?" pronesl strýček. "Nejsou vyloženě zlí. Nikdy nikomu neublížili. Koho lapí, ten se opravdu na půl roku či rok ztratí. Jedni uklízejí, druzí jim musí předčítat; neumí totiž číst. Anebo zajmou muzikanty a ti jim pak celé dny vyhrávají. Unesli i divadelní soubor. Máme však štěstí. Jednou za rok při úplňku se jejich říše v noci zpřístupní a kdokoli může vejít dovnitř. A nejen to! Trpaslíci musí vyplnit každé přání příchozího. Dnes je úplněk a rok od posledního otevření Skalky. Počkáme u hory. Jakmile se pootevře, vjedeme k nim a děti sebereme. Skalníci se budou kroutit, avšak podvolí se." Mašinka postupovala podle strýčkova návodu. Trpaslíci se skutečně vymlouvali: "Štefánie, Ľuboslava a Ľubomíra sice strašně žvaní a nedá se to poslouchat, kluci Beňadik a Štefan jen zlobí, ale potřebujeme je. Nechte nám je aspoň den. U vás je to jen měsíc." Mašinka se oblomit nenechala. Trpaslíci začali vyhrožovat: "Máme velkou moc! Pomstíme se!" Spajdr-manku hrozby nezviklaly. Naložit děti a šupem pryč. Zastavili se až po osmi kilometrech v Sedle Zámostskej hole (1590 m). Cesta byla vyčerpávající. Vždyť jeli v noci po úzkém hřebeni.
Další den vyšel úchvatně. Bezvětří, sluníčko, třpytící se sníh. Hory, ač v daný okamžik skvostné, však mohou v pár minutách ukázat svou ničivou tvář. Neradno je podcenit. Neprozíravý turista či horolezec, který neodhadne situaci anebo nemá výbavu, pyšně si říká "nic se mi nemůže stát", popřípadě podcení počasí či přecení své síly, se může dostat do velkého neštěstí. Jeho chyba - nikoli vina hor. Nejsou zlé.
Spajdr-Supr-manka neměla zkušenost s velkými kopci. Podlehla jejich kouzlu a nádheře a nevšimla si přibližujícího se černého pásu na obzoru. Neuvědomila si, jak je unavená z vysilujícího dobrodružství s trpaslíky. Správně měla ze sedla odbočit nejkratší trasou dolů přímo k osadě Magurka. Což neučinila. I děti chtěly pokračovat dál. Tož - mrkla na Latiborskou hoľu (1648 m) a pronesla: "Tam je cíl!" Koleje před ní, Slunce nad ní, děti švitoří ve vagoncích za ní, lehký vánek jí vane v ústrety. "Nic zlého už se nemůže přihodit!" Zapískala a zanotovala písničku: "Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka," a radostně supěla zasněženým hřebenem. Děti byly šťastné.
Spajdr-Supr-manko! Pozor!
Vždyť jsi vysoko na hřebeni! Leccos se může přihodit! Nehřeš na svou sílu! Žádná mašinka ani horolezec nemohou mít štíty pro zábavu a myslet si, že se jim příroda podřídí! Hory je nechají dovádět ve svém království, jen když mají dobrou náladu. Tak ještě jednou - mašinko! Pozor! Zatahuje se obloha a zesiluje vítr, a ty sis změny samou veselostí nevšimla!
Spajdr-manka vyjela na Latiborskou hoľu a náhle se do ní opřel od západu ostrý vichr. Hnaly se k ní černé mraky. V pár minutách se ocitla ve vánici a mlze. Neviděla na krok. Kouzelnou trať zasypaly závěje sněhu. Jet dál? Nelze. Naštěstí měli dost energie - atomový reaktůrek Edík fungoval skvěle a vydržel by klidně i další rok. Tím spíše, že mu občas dali cucnout malinovky. Den, noc, další den a další noc se nehnuli z místa. Teprve pak se vyčasilo a mohli sestoupit k osadě Liptovská Lúžná. Mašinko! Opatrně! Hrozí laviny!
Sotva se Spajdr-Supr-manka dostala pod čáru sněhu, nakázala dětem: "Zavolejte domů, ať se o vás nebojí." Bylo na čase! Rodiče věděli o sibérii v Tatrách. Jakmile se děti ozvaly a vylíčily historku o trpaslících a vichřici, všichni z Liptova a Slovenska mašinku nesmírně obdivovali. Za odměnu jí udělili titul "Nejstatečnější mašinka z Liptova" a familiárně ji nazývali "Naše největší Liptovačka". Mašinčino druhé vyznamenání. První ocenění, "Řád jezevce z Vysočiny za statečnost", obdržela od předchůdce krále Křivulína za svou odvahu při cestě sněžnou bouří v Jizerkách.
Všichni byli spokojeni, jen Křivulín se opět mračil. Jedna mašinka sklidí třikrát za pár dní světovou slávu! V Kráľove Lehotě, na Štefáničce a při předání titulu. Děti, uznejte: mašinky musel nenávidět. Tolik popularity pro ně, a on nic. Opět si umínil: "S tanvaldskými lokomotivami musím skoncovat."