Kapitola druhá

Mašinčí miminka přicházejí do Tanvaldu

Měsíc po příjezdu tanvaldské čarodějky do kouzelné země bělokněžník Žlababa slib splnil. Bylo to památné ráno. Ve čtyři hodiny se objevil na první koleji vagon. Něco v něm ryčelo a skákalo. Hluk probudil spořádané tanvaldské občany od nádraží až k železničnímu viaduktu na Prahu. A to je, panečku, pěkná dálka! Na dveřích vagonu visela cedule: "Neotevírat, dokud se neshromáždí alespoň deset nejodolnějších tanvaldských ženščin a deset nejsilnějších tanvaldských muščin. Jinak neručím za následky. Až otevřete, najdete další návod, jak postupovat. Žlababa." Výpravčí sháněl muščiny a ženščiny brzo ráno těžce. Od mnoha lidí dostal po hlavě. Nakonec přece jen úkol splnil.

Natěšen, otevřel výpravčí dveře vagonu. Za nimi drátěná síť s dopisem. Ale co se dělo za tou sítí! Hejno malých mašinek tam rejdilo sem a tam, tam a sem. A ten jekot! Dupot! No hrůza. Honem roztrhl obálku a četl: "Chtěl jste mnoho lokomotiv. To by stálo hodně peněz. Vyrobil jsem proto mašinčí miminka. Nebojte, vyrostou. Krmte je tou nejkvalitnější naftou smíchanou s mlékem a probiotiky, aby dobře trávily a kakaly. Parním miminkům dávejte dřevěné uhlí rozmixované s vařenou mrkvičkou. Protože jste mně byl, pane Nejvyšší výpravčí, sympatický, přidal jsem též jednu elektrickou lokomotivu. Té dávejte papat sušené blesky zahuštěné borůvkovou šťávou. Obojí najdete vzadu ve voze. Mašinkám postavte uzounké koleje. Jak porostou, koleje rozšiřujte. Vybudujte jim i domečky, ať se cítí hezky. A pozor! Až otevřete dveře, buďte stateční a vytrvalí. Já Vás varoval. Těch zuřivých něžných drobečků je celkem jedenáct. Těší se na svět a je těžké je zkrotit. Já sám i za pomoci kouzelné hůlky jsem měl co dělat, abych je dostal do vagonu. A ještě něco! Snažte se vnímat jejich mašinčí dušičky! Jsou křehké a jemné. Je snadné jim ublížit. Stačí jedno úsečné slůvko. Nesmíte je ranit. Není nic srdceryvnějšího než smutná nepochopená mašinka."

Výpravčí se zalekl. Jen zašeptal: "No jejda! Už vím, proč jsem měl sehnat deset ženščin a deset muščin. Už vím, proč mě Žlababa varoval." Mašinky chtěly okamžitě ven a křičely víc a víc. Honem postavit kolejničky! Posilnit všechny železničáře i ostatní! Ať vydrží to, co se za chvilku odehraje. Vše připraveno? Tři, dva, jedna - teď. Otevřít. Kdo se bojí, honem utečte!

Sotva se otevřely dveře vagonu, jako když se přiřítí povodeň. Mašinky se vyvalily ven. Brebentily, křičely hlady, chtěly ujet pryč. Muščiny měli spoustu práce, aby je zadrželi a ztišili. Ženščiny připravovaly hamání. Celý Tanvald se na tu rotyku seběhl podívat. Lidé ucpali silnici, neprojelo ani jedno auto. Vlaky nemohly do nádraží ani z nádraží. Trvalo pět hodin, než se situace zvládla. Mezi tím přijeli novináři z Prahy a Paříže, také dopisovatel z blízkého Bzí. Dostavil se i předseda dopravní komise z Evropské unie. Mašinky se mu sice líbily, ale prohlásil, že nejsou v normě a je potřeba je sešrotovat. Tanvaldští okamžitě napsali petici adresovanou do hlavního města unie, do Bruselu, aby jim jejich mašinky nechali. Jizerskohorská zem přece byla vždy autonomní a nepodléhala žádné vrchnosti, ani té pražské, ani liberecké, ani žádné jiné, natož té evropské. Výpravčí komisaři pohrozil vhozením do divoké řeky Kamenice. Úředník ustoupil. Konec konců, co mu zbývalo. Kamenice je studená a plná dravých ryb. Došla i předsedkyně z Gender institutu z Těpeří - to je organizace, která se snaží o rovnoprávnost žen s muži. Aby ženy nebyly ponižované muži. Aby ženy mohly zastávat i práci považovanou za práci typicky mužskou a naopak, muži aby se chopili práce dříve vykonávané pouze ženami. Ona dáma se okamžitě optala, proč jsou mašinky krmeny ženščinami a nikoli muščinami. Je prý naprosto nutné, aby půl muščin začalo pečovat o miminka. Radši jí vyhověli. S podobnými dámami není žádná legrace, ještě by mohla dát Nejvyššího výpravčího k soudu. Ale, jak se dalo očekávat, muščiny krmení nezvládli a tři mašinky málem kvůli tomu nepřežily.

Přes tato a jiná drobná nedorozumění byla sláva toho dne ohromná. Mnozí z tanvaldských občanů netušili, že se stali svědky dalekosáhlé události. Tanvald už totiž nikdy nebude tím neznámým provinčním městem, jako býval. Mašinčí drobota od Žlababy mu dobude vážnost.

Mašinky rostly a sílily. Nejvyšší výpravčí zářil štěstím. Sledoval, která co umí a co asi bude dělat, dumal, na jakou trať ji pošle. Snažil se, přesně podle Žlababovy rady, pochopit jejich dušičky. Občas si vzpomenul na poklidné dny, kdy na tanvaldském nádraží panoval klid a mír, např. za sněhové kalamity. Tehdy totiž nejezdily vlaky.

Tady, děti, končí první dvě kapitoly. Jsou dohromady dlouhé. Pokud jste je četly v celku, tak vy malé běžte klidně spát. Bude-li se vám zdát o hejnu divokých mašinek, nebojte se. Jsou milé, jen trochu hlučné. Asi jako vy. A větší děti? Maminka vám může klidně číst dál.