Kapitola sedmnáctá

Nejstarší vodák organizuje bojovníky; další moc těžká kapitola

Nejstarší a nejmoudřejší vodák s mohutnými vousy měl nelehký úkol: sehnat vodáky a trempy, horolezce a skauty ochotné svrhnout krále Křivulína. Najít ty správné, kteří přiloží ruku k dílu, a vyhnout se těm, kdo by mohli akci vyzradit. Národy lidiček milujících přírodu jsou sice solidní, ale sketa se může najít vždy. Vždyť král má všude donašeče a vybudoval tajnou policii, která pátrá po jeho odpůrcích.

Vodák našel jen padesát spolehlivých. Každý z nich slíbil přesvědčit dalších třicet důvěryhodných. Pokud budou mít štěstí, celkem jich bude 1500 plus nejstarší vodák, tedy 1501. To by mělo stačit, protože babiček bude díky rozdvojování 10000. Taková halda babiček hravě zabaví policii a armádu.

Pozor! Jeden králův špeh pronikl do bratrstva vodáka. Práskulín, alias Práskač. Naštěstí byl do sebe zahleděný, a místo aby běžel honem za králem, usiloval zjistit na vlastní pěst víc o nejstarším vodákovi. Ten ho prokoukl, svázal a Žlababa Práskulína poslal tunelem na Slovensko. Kouzelník Tatrančík ho proměnil v tchoříka.

Najít správné chlapíky a odvážné děvy bylo těžké.

Jedni se báli. Právem. O sebe, o rodinu, o zaměstnání.

Druhým dal král dobrou práci, a koupil si je tak. Neměli ho sice vůbec rádi, ale nechtělo se jim opustit výnosnou službu a jít proti němu.

Třetí byli líní.

Další tvrdili: "Vždyť není tak zle! Jde jen o lokomotivy, Křivulín se jich zbaví, nám neublíží."

Vodák všem vysvětloval: "Křivulín zničí jednu mašinku, což vám neuškodí. Odstraní další, ani to se vás nedotkne. Jenže nezůstane jen u lokomotiv. Následovat budeme my všichni. Nejprve třeba nechá zavřít pár železničářů, kteří měli rádi mašinky; ani to vám existenci neztíží a dál budete žít v klidu den za dnem, měsíc za měsícem. Poté obežene Tanvald ostnatým drátem, protože místní jsou nakaženi samostatností, hravostí a veselostí mašinek, a vy budete přesvědčovat sami sebe: 'To je daleko, to se nás netýká.' Pak se Křivulínovi znelíbí hubeňouři anebo jedinci s velkým nosem. Ale protože vy nejste ani nosatí, ani hubení, tak vás represe nezasáhne a zase si řeknete: 'Nic se neděje, žijeme dál.' Jenže pak zavřou vaše děti, vaši ženu, vás. A tehdy vás popadne panika a zvoláte: 'Je zle!' A budete očekávat pomoc. Jenže bude pozdě. Nikdo vás nezachrání: jedni uvěznění, druzí lhostejní, třetí bázliví, čtvrtí na útěku. A nemuselo by být zle, kdyby se všichni včas postavili temné síle. Do akce je potřeba jít nyní, dokud zlo teprve vystrkuje růžky a lze je zastavit. Až se rozvine, nebudou nám stačit síly. Kdo začne ničit a projde mu jeho konání jednou, bude bořit dál. Ublížit i té nejmenší mašince, tomu nejmenšímu človíčku, je to samé jako ublížit celé zemi."

Vodák se na vymlouvající se nezlobil. Strach lze pochopit. Není každý narozen jako statečný tvor. Hrdinství se nedá přikázat ani člověku, ani mašince či zvířátku. Každý má hranice, jež nepřekročí. On sám ale nechtěl sedět s rukama v klíně. Byla to pro něho věc osobní cti a vnitřního přesvědčení, svědomí, ideálů. Nepochyboval o smyslu odporu proti Křivulínovi. Navrch měl mašinky rád.

Ptali se ho, jakou má boj šanci. Odpovídal: "Podporuje nás pohádková říše. Zvítězíme. I kdyby byly vyhlídky malé, musíme do toho jít. Mašinky a naše země si to zaslouží. Nehledám důvody, proč zůstat sedět doma, ale proč mašinky a nás zachránit."

Ptali se ho podruhé: "Co nastane, když prohrajeme?" Vysvětloval: "Alespoň se nebudu muset stydět před sebou a svými dětmi a vnuky. Kdo rozpozná zlo a má možnost je odstranit, musí se o to pokusit."

Ptali se ho potřetí: "Dobře. Křivulín je neřád. Až ho svrhneme, bude líp? Nenastoupí na trůn další zloduch? Není chytřejší nechat si darebáka, o němž už víme, co je zač?" Vodák opáčil: "Proč by nebylo líp? Zbavíme se Křivulína, a pokud nebudeme hloupí, bude fajn. Kdyby si v minulosti všichni řekli, že než snaha o změnu je lepší žít třeba v područí a v nouzi, tak by nám pořád vládl nějaký tyran. Žádná svoboda."

Také trpělivě vykládal: "Někdy rozum říká 'marnost', jenže co je plané pro jedince a v daný okamžik příliš nepomůže, může být důležité pro budoucnost. Pro někoho, kdo teprve přijde a v dřívějších hrdinech najde vzor, naváže na ně a zvítězí. Vždy je důležité, aby se našlo pár odvážlivců, kteří si cení cti více než pohodlí. Může to být mašinka, člověk, pohádková bytost. Pokud je mezi lidmi a mašinkami trvale přítomná nějaká dobrá myšlenka (bohužel i ta zlá), nakonec čas dozraje a díky dříve položenému základu se vše zlepší."

Ty, kteří se přidali, ještě nabádal, ať od ostatních lidí nečekají vděk, až vyhrají. "Kdo stál v závětří, se pak bude chtít dostat nahoru. Ale to není důvod k nekonání. Když nás pak zbabělci předběhnou? Máme kánoe, lana, stany, kaňon a budeme šťastní dál. A svobodní k tomu."