Kapitola sedmá

Hlavoděrka, první mašinka na útěku

Mašinka Hlavoděrka poslouchala nařízení krále dva týdny. Jak přišla ke svému jménu? Už jako malá často zapomínala. Zajet se najíst, připravit se do školy. Pořád jí nějaké povinnosti vypadávaly z hlavy. Proto jméno Hlavoděrka.

Stejně jako ostatní lokomotivky smutnila ze ztráty svobody. Chybělo jí brebentění s dětmi a dalšími mašinkami, postrádala bloumání po železnicích. Protože byly všechny mašinky zaražené a na nádraží panovalo ticho, žádná radost, zasmušila se celá Tanvaldská kotlina. I děti - vždyť si přivykly mašinčí veselosti, a teď nic. I dospělým ticho vadilo - švitoření mašinek jim totiž vždy nalilo dobrou náladu a rozzářilo líce úsměvem. Nyní nasadili tváře vážné. Moudří lidé si kladli otázku: "Přijdou po zákonech proti mašinkám i zákazy nám?" I sluníčko se dívalo starostlivě.

Hlavoděrka jednoho dne nevydržela. Poprosila havrana, aby kloval do kamery připevněné na ní tak dlouho, až ji rozbije. Pak vyjela v podvečer na trať. Havran s ní. U každé kamery na trati se vznesl a zavěsil se na ni, aby mohla Hlavoděrka projet nepozorována. Chtěla navštívit bludičky u jezu nad zastávkou Jesenný. Náhle, co to vidí? Za Návarovem směrem k Brodu, na stezce ve skalách vysoko nad divokou vodou Kamenice se cosi děje! U zábradlí se tísní skupinka dětí. Zleva i zprava leží přes cestičku smrky a za nimi se šklebí divocí škodolibí skřeti. To oni stromy porazili! O těchto potvorách bydlících ve srázech vrcholu Návarovská rovina (518 m) věděli všichni. Neradno po té stezce večer putovat. Darebáci se kvílivě a zlověstně chechtali a pomalu se přibližovali k malým výletníkům. Děti se strachy chvěly a křečovitě se držely zábradlí. Ale to je poničené a může se utrhnout! Mohou spadnout do řeky! Ta sžíravá myšlenka Hlavoděrku vyděsila. Musí zasáhnout a malé dobrodruhy zachránit. Jenže jak? Sama z kolejí nemůže nic udělat. Honem popojela kilometr k jezu za bludičkami. Ty jsou hodné. Poradí.

Bludičky vyjekly: "Zase skřeti?! Jsou zlí! Ale zasáhneme!" Ihned zavolaly ptáčky, jeleny a pět místních zmijí; nebyly to obyčejné jedovaté zmije, nýbrž zmije pohádkové, které mají místo jedu uspávací látku. Víly všem určily úkoly:

Ptáčci se v hejnu vrhnou na ty mizery a budou je klovat zobáčky do hlavy. Skřeti jsou sice odolní a ptáčci je nezaženou, ale alespoň rozptýlí jejich pozornost. Toho využijí zmije a uštknou je. Uspávací látka je na chvíli omámí a jeleni svými parohy odvalí kmeny. Vzápětí na hřbetech převezou děti přes řeku k Hlavoděrce. Ta s nimi okamžitě frnkne.

Všichni vyrazili po stezce vzhůru proti proudu Kamenice, zmije se vezly na jelenech. Jenže jeden skřet si jich na poslední chvíli všiml a dovtípil se, že se něco chystá. Popadl sprej se svědícím plynem a postříkal ptáčky. Opeřence svědělo celé tělíčko, nemohli útočit a jen se drbali zobáčky i nožičkama. Naštěstí mělo pár ptáčků zpoždění a skřetovi došel sprej. Tak na holomky zbylí pipkové začali dorážet. Bylo jich sice málo, i tak se netvoři museli bránit a nemohli tolik kvílet a strašit děti. Těm se ulevilo. Protože pozornost násilníků byla rozptýlena, zmijím se podařilo čtyři uštknout. Vše pak běželo podle plánu. Jeleni odvalili kmeny a dopravili děti k mašince.

Jenže! ... Pátý lump zůstal neomámený a všiml si mašinky. Což by samo o sobě nevadilo. Avšak skřeti se spolčili s Křivulínem a hlásili mu, kde se co šustne na tanvaldských železnicích. Ten zlosyn králi ihned zavolal. Křivulín zrovna prováděl inspekci na letišti. Popadl padák, sedl do stíhačky a nechal se dopravit nad tanvaldské nádraží. Ve výšce čtyři sta metrů vyskočil a bravurně doplachtil na nástupiště číslo dvě v okamžiku příjezdu Hlavoděrky.

No, co ještě doplnit...? Bylo zle. Moc, moc zle. Král hulákal: "Já vás varoval! Co jsem napsal v příkazu? 'Která mašinka nařízení poruší, té odejmu její dušičku a vložím do kouzelné krabičky, kde zůstane navždy uvězněna. Stane se z ní jen kus železa.' Jenže tobě uložím větší trest. To aby si ostatní darebné lokomotivy daly pozor! Nejenom, že ti seberu duši. Ty se nestaneš bezduchým strojem jezdícím dál po kolejích! Tebe dáme rovnou do šrotu! Nebudeš se mít kam vrátit a navždy zůstaneš zakleta v mé krabičce. Všem ostatním pro výstrahu!"

Ostatní mašinky začaly naříkat a úpěnlivě prosit: "Vždyť Hlavoděrka zachránila děti! Odpusťte jí, prosím! Co je víc než děti? Proč tak krutý trest?" Král zle odsekl: "Nemám rád mašinky. Ani děti. A už vůbec ne takové, které mají rády mašinky. Tady každý harant zbožňuje kouzelné lokomotivy, a ne mě, ani jejich rodiče mě neuctívají. Co mně je po dětech! Hlavoděrku sešrotuji." Hlavoděrka lkala tak usedavě, až se celé Jizerské hory otřásly. Vládcovo kamenné srdce neoblomilo nic. "Zítra přesně v 7:00 přijedou mí pracovníci, vycucnou ti duši a tělo odvezou k rozebrání."

Na Hlavoděrku se však usmálo štěstí. Přesně podle předpovědi Méry zasáhl bělokněžník Žlababa. Připlížil se za tmy, kouzlem oslepil kamery a pronesl: "Můj čas nastal. Neumím pomoci přímo. Nemohu odstranit krále. Ale dostanu tě odtud." Vytáhl kouzelnickou hůlku a ponurým hlasem vyslovil zaklínadlo:

"Zlý král, špehové, kamery a všude tma,

přichází k nám spousta strašlivého zla.

Vznikne proto teď tunel tajný do dálky a ještě dále,

pro mašinky, které upadly v nemilost mstivého krále.

Z našich hor jizerských do dalekých slovenských Tater,

které ty naše převyšují o několik pater."

Vzápětí se na konci nádraží u přejezdu směrem ke vsi Desná zajiskřilo a objevila se výhybka v barvě měsíce. Od ní vedly koleje rovnou do kouzelného tunelu. "Jeď, Hlavoděrko! Spěchej! Portál se zavře za pár chvilek!" Mašinka neotálela a byla pryč raz dva. Jak jí bude tam na druhé straně? V dalekých Tatrách?

Žlababa starostlivě svěřil Nejvyššímu výpravčímu: "Ji jsem zachránil. Ale co ostatní lokomotivy? Znám je. Neudrží pusu na zámek. Tunel není všelék. A otevřít jej mohu jen v noci. Co když bude chtít král ublížit nějaké mašince přes den?"

Ráno přijeli šrotovníci, Hlavoděrku nenašli. Král běsnil.