Kapitola jedenáctá

Romantická mašinka Pádlenka, která obdivovala kajakáře

Jedna z mašinek byla elektrická. Jenže v Tanvaldu není elektrifikovaná trať. Žlababa sice přidal do vagonu, kterým přivezl všechnu tu mašinkovou havěť, i sušené blesky smíchané s borůvkovou šťávou, takže lokomotivu mohli zprvu nasytit. Ale co dál? Nabízeli jí odstěhovat se do Hradce Králové nebo do Kolína. Tamní tratě jsou elektrifikované. Mašinka však nechtěla. V Hradci i Kolíně se sice byla podívat, našla tam však jen samé velké rychlíkové a nákladní mašiny. Ona ale byla jen docela malinká, právě tak do Jizerek. Navíc se jí na horách líbilo. Měla ráda Kamenici, tunely, lesy. Tajně si myslela na Tanvaldo-saura. Sice ho nikdo z počestných občanů Jizerskohorska nespatřil, prý však sídlí u kopců Hvězda a Veselka právě poblíž Kamenice. Chtěla se s ním seznámit a zeptat se ho, co si myslí o dnešní době a zda epocha, kdy na zemi žili jen různí dinosauři a další obludy, nebyla lepší. Zda mu nevadí mašinky, když houkají na trati vedoucí pod jeho pelíškem. A zda má radši lokomotivy parní nebo dieslové. Také od něj chtěla poradit, jestli má setrvat v Jizerských horách, anebo se odstěhovat do nížiny, kde mohou mašinky jezdit na proud. Prostě Tanvaldo-saura potřebovala. Především však tato mašinka milovala kajakáře, kteří se plaví na jaře po Kamenici z Plavů na Železný Brod. Právě kvůli její lásce k vodákům jí říkali Pádlenka. Pádlo je totiž nedílnou součástí výzbroje každého vodáka, ať už jezdí na kanoi, kajaku nebo raftu.

Nejvyšší výpravčí přemýšlel, co s Pádlenkou, aby mohla pořádně fungovat. Nakonec rozhodl pořídit vagonek s dieselovým agregátem. Ten vyráběl proud a tím Pádlenku krmili. Mašinka nebyla moc silná, jezdila tedy jen do Brodu a zpět. Vozívala jeden vagonek. Při návratu z Brodu, pokud sněžilo, občas nevyfuněla stoupání mezi Spálovem a Plavy. To jí pak museli dozadu přidat na postrk další lokomotivu.

Pádlenku měli všichni rádi. Byla hodná, nenápadná a vděčná za to, že ji neposlali do Kolína. Protože doufala, že se seznámí s Tanvaldo-saurem, jezdívala často potají v noci do Navarova, Jesenného a Spálova. Co kdyby se tam Tanvaldo-saurus procházel. Ráda se při svých osamělých nočních výletech dívala do temných zpěněných peřejí pod Navarovem. Rozprávěla s bludičkami; ty bydlí u jezu nad Jesenným u malé vodní elektrárny. U Spálova na soutoku Kamenice a Jizery se kochávala měsícem v úplňku a vzpomínala na Žlababu. S radostí poslouchala šum nocí potemnělých lesů, s chutí vykládala tunelům o všem, co se děje na tratích tanvaldsko-jizerskohorských.

Pádlenka vlastně úplně potají nejezdila. Nejvyšší výpravčí o jejích záletech věděl, občas ji potichu sledoval na šlapací drezíně. Nechtěl však Pádlence brát její noční potěšení. Pochopil, že kdyby jí cesty zakázal, lokomotiva by se soužila. Jednou dokonce zaslechl, jak nad řekou v soutěsce zpívá nádhernou toužebnou píseň:

           Jsem jen malá elektrická mašinka, jediná elektrická v Jizerkách.

           Jsem obyčejná nenápadná Pádlenka, které se líbí na horách.

           Chtěla bych Tanvaldo-saura znát, po nocích si s ním povídat.

           On by mi mohl radu dát, zda odjet, nebo v horách pobývat.

Výpravčí zajel ke Žlababovi, aby se poradil, jak Pádlence pomoci, jak by ji mohl potěšit. Za bělokněžníkem jel i kvůli potlachání. Žlababa mu totiž chyběl. I kouzelník výpravčího viděl rád a hned spustil: "Pádlenka je založením romantička. Jinak by dala přednost Hradci s jeho elektrifikovanou tratí a rovinami. Je osamělá - jediná elektrická mezi diesly a parními lokomotivami. Jediná, kdo intenzivně vnímá propojení mašinek a přírody, z níž mašinky vzešly. Vždyť z čeho jsou vyrobeny? Kov, sklo, plast. Vše z přírody. Na co jezdí? Uhlí, nafta, elektřina. Vše z přírody. Ona jediná si to uvědomuje. Někdy na ní z toho prozření a spousty poznání a vědění jde smutek, zamyšlení, únava. Smutek proto, že čím víc ví, tím víc si uvědomuje svou křehkost. Únava proto, že se musí srovnat se vším tím věděním, a to nějakou tu sílu stojí! Zamyšlení proto, že ne všemu rozumí. Nechte jí. Ale pozor! Její výlety mohou přinést velké potíže. Víc vám neřeknu."

Nejvyšší výpravčí se ulekl. Lokomotiva romantička toulající se po nocích kaňonem řeky Kamenice. Co vše se jí může přihodit? Co kdyby ji zavalil sesuv kamení a hlíny při deštích! Nebo kdyby narazila do mohutného kmene spadlého na trať! A co lufťáci, kteří se občas válí znaveni u trati? Mohli by na ní házet lahve od limonády a mašinku romantičku by taková neurvalost mohla ranit na duši. A dál! Zkazka o Tanvaldo-saurovi může být pravdivá. V takovém případě by ji mohl rozšlápnout! Kdo ví, jak je ta obluda veliká. Výpravčí se proto rozhodl Pádlenku nenápadně střežit, kdykoli vyrazila v noci ven.

Nakonec se však neštěstí začalo strojit v běžný den při Pádlenčině cestě s osobním vlakem z Železného Brodu do Hamrů. V Brodu nastoupili vodáci a mašinka si posteskla: "Kdybych se tak mohla někdy projet po řece jako vy. Pořád jezdím nad ní, sleduji peřeje a bludičky, ale na vodu dole jsem si nesáhla. A kánoe a kajaky miluji ještě víc než Tanvaldo-saura." Vodáci zahučeli: "Nevíme, o jakých bludičkách mluvíš, ty jsou jen v pohádce. Tanvaldo-saura neznáme, to je asi nějaká vaše místní pověst. Ale s vodou ti pomůžeme. Jsi malá, postavíme ti vor. Pod něj připevníme i malá kolečka, abys mohla přejet kameny v peřejích. Vor necháme zaparkovaný za Plavy směrem na Brod, kousek za tunelem. Tam se trať přibližuje k vodě. Dolů se dostaneš snadno - i výhybku a koleje na břeh připravíme. Přijeď zítra ráno. Ale Kamenice je divoká. Opravdu se chceš nalodit na vor?"

"Ano," souhlasila nadšeně Pádlenka. "Konečně poznám, co jsem vždy jen zdáli obdivovala."

"Ale pozor, mašinko, někdy je lepší se dívat na věc zdáli. To pokud s tou věcí neumíš zacházet! Pohled z uctivé vzdálenosti dává krásu, seznámení z blízka může ublížit!" Tak poznamenal nejstarší vodák s mohutnými vousy, a pokračoval k Pádlence i k ostatním vodákům: "Je to nerozum, nechte to být! Navíc, jak se dostane mašinka přes jez nad Jesenným?"

Vodáci se nedali: "Pojedeme s mašinkou celou cestu, pomůžeme jí na peřejích i na jezu." Nejstarší vodák se nadále tvářil pochybovačně. Jeho výstrahy však nikdo nedbal.

Pádlenka se celý den a noc těšila, nemohla dospat. Ráno vyrazila. Co vodáci slíbili, to splnili. Připravili výhybku i vor, čekali na místě. Mašinka najela na vor a přivázala se, aby v peřejích nespadla. "Jedeme, hurá, konečně voda!" zahoukala a pustila se do proudu. Za ní tři kajaky a jedna kanoe. Zprvu to šlo. Peřeje malé, rovinka. Pak však přišla zákruta a balvany v korytu, řeka zrychlila. Mašinkou to házelo sem a tam. Vzápětí se do cesty postavil ostrůvek. Proud zanesl vor na jeho špičku a zadrhl se. Jak se Pádlenka snažila osvobodit, vor se rozjel pozadu. Vše dobře dopadlo, kamarádům se podařilo vor otočit přídí dopředu. Jelo se dál. Pádlenka minula srub u řeky, kde se napojuje turistická značka. Blíží se k navarovskému mostu. Roklina se zužuje, peřejí přibývá, spád řeky se zvětšuje a voda se kvapně řítí, zuřivě bouří. Vlny se přelévají přes vor a ten neustále naráží na kameny v korytu Kamenice a drncá. Ještě že má kolečka, jinak by uvízl. I tak se občas zachytil a ne a ne se pohnout dopředu. Vodáci však vždy zatlačili a plavidlo vyprostili. Za mostem chvíli poklid. Cesta pro turisty na levé straně řeky náhle šplhá vzhůru po žebříčkách do svahů a skal. A už tu voda běsní! Už je tu největší peřej! Vor se strašným zapraštěním vrazil do skaliska, pak se otočil zádí dopředu a vrhl se dolů obrovskými vlnami. Najel na břeh, zasekl se a naklonil. Mašinka málem vypadla. To je zlé. Přátelé pomoci nemohli - převrátili se a jejich lodě i oni samotní byli unášeni proudem k Jesennému. Vor se nahýbal víc a víc a Pádlenka naříkavě houkala. Naštěstí hlídkoval na břehu starý vodák, ten s vousy. Věděl, že tímto místem mašinka neprojede. Zachytil vor lanem. Podsunul pod něj silnou větev, nadzvedl a plavidlo sešoupl do vody. Další cesta už byla klidná. K Pádlence se brzy opět připojili vodáci. Zatímco lokomotiva bojovala o život, ulovili své lodě a vylili vodu. U jezu mašinku přenesli i s vorem dolů a všichni dopluli do Jesenného. Dál už Pádlenka nechtěla. Honem na koleje. Tam je doma. Tam je bezpečno.

Mezi tím dorazil starý vodák a všem hodně vyčinil. "Stálo vám to za to? Riskovat život Pádlenky? Je to lokomotiva a patří na koleje nad vodu, ne na vor na vodu." Vodáci byli smutní. Pádlenku vzápětí vyplísnil i Nejvyšší výpravčí. Ráno mašinku neviděl na nádraží a pojal podezření. Sedl na drezínu a dojel do Jesenného právě v okamžiku, když mašinku tlačili z voru na trať. Křičel strašně. Lokomotiva se nedala a zastala se i kamarádů: "Ano, patřím na koleje nad vodu. Ale že jsem mohla jet na voru na vodě, tím mně vodáci splnili můj sen. Co na tom, že jsem si zahrávala se svým mašinčím životem. Kdybych se na divokou řeku neodvážila, nenašla bych štěstí a klid. Občas se vy lidé i my mašinky musíme vydat dobrovolně do bouře a neznáma, jinak zakrníme. I vy jste se, pane výpravčí, vrhl do nejistoty poté, co jste si u Žlababy objednal nás, lokomotivy. Vůbec jste tehdy nepředjímal, co se z toho vyvine."

Výpravčí i nejstarší vodák uznali její pravdu, přesto namítli: "Riskovali jste přespříliš, a to není vůbec správné."

Všichni nasedli na mašinku a drezínu a odjeli do Tanvaldu. Vor vezli s sebou a vystavili ho na nádraží pro upomínku na udatnou elektrickou mašinku Pádlenku. Hned nadcházející noc mašinka opět odsupěla na jízdu pod hvězdičkami. Z kopce Veselka se ozýval tlumený řev. Možná křik a pískot mašinky na peřeji přece jen probudil Tanvaldo-saura a ten se už zítra vydá na výlet ke Kamenici. Pak se s ním možná Pádlenka setká.