Kapitola třetí

Zjevení mašince Pádlence

Pádlenka - kouzelná lokomotivka, jediná elektrická mezi mašinkami od Žlababy. Protože v Tanvaldu není elektrifikovaná trať, nabídli jí odstěhovat se do Hradce Králové. Tam mají proudu dost. Ona však nechtěla. V Hradci našla samé velké rychlíkové a nákladní mašiny. Ona však byla malá, právě tak do Jizerek, kde se jí líbilo. A milovala místní slovutnou řeku Kamenici a kajakáře. Právě kvůli její lásce k vodákům ji pojmenovali Pádlenka. Pádlo totiž patří k výbavě všech vodních nadšenců. Tak moc pociťovala příchylnost k vodě, až se vypravila na voru jako vodačka údolím Kamenice. Málem tehdy ztroskotala. Zachránil ji starý moudrý vodák s mohutnými vousy.

Aby mohla zůstat v Jizerkách, pořídili jí vagonek s dieselovým agregátem, který pro ni vyráběl proud. Mašinka ráda vandrovala potají v noci podél Kamenice: zastávky Návarov, Jesenný, Spálov. Tam všude se cítila doma. Dívávala se do zpěněných vln, rozprávěla s bludičkami od jezu u Jesenného, naslouchala šumícím potemnělým lesům, klaněla se mohutným skalám, od nichž se odráželo zpět její houkání. Prostě mašinka - romantička. Jediná z kouzelných lokomotivek chápající propojení mašinek a přírody, z níž všechny vzešly.

Právě jedna z nočních vyjížděk do kaňonu Kamenice pasovala Pádlenku do role budoucí zachránkyně kouzelných tanvaldských lokomotiv i celého Česka. Na toulku vyrazila nedlouho po začátku vlády nového krále Křivulína. Jasný úplněk prosvěcoval tmu. Pozorovala obrysy stromů a tu a tam postřehla pstruhy vymršťující se z Kamenice. Ovíval ji větřík. Jeden tunel, druhý, zužující se soutěska nad zastávkou Návarov. Tam přibrzdila, zavřela oči a pohroužila se do hukotu řeky. Popojela o kilometr dál a zasnila se nad velkou peřejí, na níž se při své plavbě na voru málem vyklopila. Jak se zadumala a zahleděla do vln, zapomněla na čas a ocitla se v jiném světě. Náhle se jí zjevila průhledná mašinka. Vznášela se v údolí. Na Pádlenku se vážně koukala a po chvíli spustila:

"Pádlenko, Pádlenko, ze všech tanvaldských mašinek jen ty mě můžeš slyšet. Protože ty jediná vnímáš svět šířeji. Tohle je kouzelná peřej. Kdo má rád tento kraj a právě tady stočí zrak směrem k vodě, uslyší budoucnost. Nikoliv náhodou jsi právě tuto noc pocítila nutkání vyjet sem. Láska k domovu ti to našeptala. Nejvyšší čas. Poslouchej dobře. Opravdu dobře!"

Pádlenku zamrazilo v kolečkách. Avšak nebála se, pociťovala klid. Vzápětí cizí mašinka pokračovala: "Buď odhodlaná, na vaši zem se žene pohroma. Zprvu se vynoří jen šmouhy na nebi, které sluníčko nezakryjí, a leckdo si změny ani nevšimne. Pak vám však nový král vezme svobodu! Příkazy, zákazy, špehování. Pokusí se vás zotročit. Bělokněžník Žlababa udělá vše, co bude umět. Jenže co nyní přichází, je nad jeho um. Bude hodně i na tobě, Pádlenko. Nejprve musíš rozluštit hádanku; ne-li, bude veta po všech kouzelných mašinkách a později i po svobodě lidí.

Najdi babičku s kajakem, pádlem a pistolí za pasem,

hledej ji pilně a nezklam mě, když už kvůli tobě já šla sem.

Ta babička na světě vašem nedlela vlastně,

jen v myslích lidí. ... A bylo jí tam krásně.

Ač neexistovala, kdekdo ji měl rád,

proto vám teď bude mocně pomáhat.

Najdi ji, najdi. Ty i ona máte rády vodu,

popojeď teď kousek k Železnému Brodu.

Ty mně nyní nerozumíš. Nevadí. Hledej, pátrej, přemýšlej. Až rozluštíš rébus, nebude vyhráno! Jen se posuneš dál. A tam dál vyskočí další a další otázky. Ale neboj se. Někdy i malý krůček je skokem a klíčem. Jen přestat přešlapovat a zbavit se pocitu, že před tebou nic není. Rozkomíhat se. Pokusit se zdolat první stupeň, pak se vše rozeběhne. Svět ti pomůže. Bez prvního kroku není krok druhý, bez druhého krok třetí, bez třetího čtvrtý ani vítězství."

Cizí mašinka se rozplynula a Pádlenka zůstala sama. Poklid a mír z ní rychle vyvanul, zůstala jen pochmurná předpověď. Přihnaly se mraky, měsíc zmizel. Zadul vítr a rozmrholilo se. Pádlenka náhle v nejhlubší části své dušičky pocítila: "Ta zvláštní mašinka má pravdu. Proroctví se naplní."

"Mám se vrátit?" ptala se sama sebe. "Co já s hádankou - věštbou? Ničemu nerozumím. Mám popojet k Železnému Brodu. Tam někde u zastávky Jesenný pod vrchy Hvězda (511 m) a Veselka (556 m) přebývá podle zkazek prehistorický Tanvaldo-saurus. Sice ho zatím nikdy nikdo neviděl, ani já, která ho sem jezdívám hledat, a jen domorodci od Kamenice o něm vypravují, ale co když opravdu existuje?" Pádlenka k Brodu váhavě zamířila. Musela. Saurus totiž, jak se traduje, je prý připraven pomoci Tanvaldské zemi v době nejvyšší nouze. Možná přijde dnes jeho den? Snad ho nalezne.

Dosupěla za Jesenný pod vrch Hvězda a za můstkem pro pěší tklivě a prosebně zahoukala: "Tanvaldo-saure, existuješ-li, sestup ke mně. Kdy jindy, když ne teď? Prý k nám kráčí ukrutná hrozba." Zavolala jednou, podruhé. Nic. Pouze les hučící ve vichru jí odpovídal. Zakřičela potřetí. Opět nic. Jen se na obloze zablesklo. Už už se chystala odjet, když vtom ... zaslechla zapraskání v křoví u potůčku stékajícího od bývalého partyzánského bunkru. Lekla se. A už se mihl pod stromy stín. Zavřela oči. Saurus je prý hodný. Ale co když pověst o něm klame? Dinosaury znala jako veliké potvory, a ona je jen malinká. Opatrně pootevřela víčka - a co vidí? Nevelký saurus délky dvou metrů se na ni směje.

"Pádlenko, ty jsi čekala obludu? Jsem malý velikostí. Vzrůst však neznamená vše. Záleží též na smýšlení, poznání, povaze. Kolik lidí je velkých, a přitom hloupých! Umím číst myšlenky. Často jezdíš kaňonem a sháníš se po mně. Znám tě dobře. Nechtěl jsem se zjevovat tobě ani nikomu jinému. Vyhýbám se zvědavcům a vědcům. První by mě fotili, druzí by mě chtěli měřit, rentgenovat, odebírat mou krev, aby napsali pojednání o saurech. Ne, ne! Potřebuji soukromí. Dnes přicházím. Není vyhnutí. Pověsti nelhaly. Nechávám se opravdu vidět jen v okamžicích hrozby Tanvaldské zemi. To je právě teď. Musíš zastavit krále!"

"Jak můžu já, malá mašinka, pomoci? A co ta babička?"

"Někdy i obyčejný človíček či mašinečka mohou převzít odpovědnost. Zvládnou totiž něco, co silní nikoli. Jsou k tomu vyvoleni. Pamatuj si. VYVOLENI! A ty jsi jedna z nich. Čtu v tobě: proč právě já? Neptej se mne. Nevím. Ber to jako danost."

Pak mašince naznačil, jak najít babičku, která měla ráda kajak a na našem světě téměř nikdy nedlela, jen v myslích lidí, kteří ji měli rádi: "Věz, Pádlenko! Někdy i ten, kdo neexistuje, pokud přebývá intenzivně v myslích lidí, se může dostat na svět. Myšlení lidí ho zhmotní. Obrať se k pověstem, báchorkám, písním. Je v nich nějaká babička, která milovala vodu a kánoe?"

"Neznám žádnou takovou píseň ani legendu."

"Nevadí. Ptej se všech, kdož ti jsou blízcí. I náhodně potkaných mašinek, zvířátek, lidí. Další radu nemám. Musím jít. Nechci, aby mě někdo viděl."

"Saure! Počkej! Tak dlouho jsem tě volala, a teď jen tak zmizíš? Mám tolik otázek. Třeba jak je možné, že žiješ tak dlouho? Vždyť tví příbuzní dávno vymřeli!"

"Pádlenko, až jindy. Měj trpělivost. Už jeď. A od zítřka na sebe dávej pozor. Vím, co temného se na vás řítí. Budeš mít těžký úkol. Nejen vypátrat babičku. Především s tou temnotou budeš muset naoko spolupracovat." Saurus dokončil větu a zmizel. Pádlenka se vrací domů. Zaražená, nejistá, rozechvělá. V hlavě jí zní "naoko, naoko". Tedy se tvářit směrem ke králi vstřícně a budit v něm zdání, že mu pomáhá, avšak ve skrytu působit proti němu ve prospěch lokomotiv?