Kapitola třetí

Malá mašinečka Žanetka a vlci

Žanetka byla malinká parní mašinečka. Žlababa k ní přidal lísteček: "Dávejte jí léky - růstové hormonečky." Jenže lékárna je neměla. Slíbila objednat dvě balení, ale zapomněla. I Nejvyššímu výpravčímu vypadlo léčení Žanetky z hlavy. Mašinka tudíž nevyrostla. Měla jen malinkou pidi boudičku. Aby se tam vešli železničáři, musel výpravčí vypsat konkurz na nejmenšího strojvůdce a nejmenšího topiče. Vyhrál Pepa Pidík z velké Prahy, strojvůdce, a Milouš Mrňousek z Michovky, topič. Michovka je proslulé místo kousek od Železného Brodu, přes údolí se vypíná velehorský hřbet Hamštejn. Kdo nezná Hamštejn, jakoby neexistoval. Milouš byl tedy místní, Pepa z daleka. Pražák Pepa Pidík se v Jizerských horách cítil sto a jedenkrát navrch lépe než v Praze. Stal se jizerskohorským občanem - patriotem a každou sobotu v 10 hodin a 04 minuty se chodil posmívat pražským luftíkům přijíždějícím rychlíkem do Jizerských hor poveselit se na běžkách či na kolech. Nejvíc se pochechtával těm, kteří vlekli kola z vagonu ven a už měli na hlavě přilby.

Žanetku její malý vzrůst trápil. Plakávala. Museli k ní často volat doktora - psychologa. Jenže léčit mašinčí dušičku není jen tak. Žanetka se ze žalu potají přihlásila do soutěže o největší mašinku. To vám byl poprask! Ředitel soutěže dopáleně křičel: "Taková drzost! Mini mašinka se přihlásí do soutěže o největší lokomotivu! Dostane cenu za největší drzost, nebo ji přihlásím do soutěže o nejkrásnější model, ať vidí, kam opravdu patří!"

Mašinečce bylo tehdy zle. Vyčítala všem, že je malinká a nikdo jí nechce pomoci. Měla pocit, že ji všichni zradili. Avšak nezradili, ač pro ni vůbec nic neudělali. Oni jí pomoci neuměli a vlastně ani nechápali, jak moc je jí těžko. Nedovtípili se, v jak zoufalé situaci se nachází. Nepochopili, že potřebuje účinnou pomoc teď hned, ne až někdy. Čas Žanetky totiž odtikával mnohem rychleji než čas ostatních.

Žanetka se cítila víc a víc oklamána a není divu, že se na všechny mračila a dělala jim naschvály. Například namazala koleje máslem a mašinkám se smekala kolečka. S nikým nechtěla mluvit. Pak si třeba vybrala nějakou mašinku, vagón nebo výhybku a svěřovala jim svůj bol tak vemlouvavě, až ona lokomotiva radši ujela. Vagon a výhybka utéci nemohly, tak si aspoň zacpaly uši. Žanetka sice měla pravdu, ale nikomu se nechtělo poslouchat její stesky. Nechtěli přemýšlet o nespravedlnosti světa a radši šli na výlet nebo na kofolu do restaurace. S Žanetkou si nikdo nevěděl rady. Do uhlí jí přidávali šunčičku, pizzu, tyčinky, lízátko - marně. Ona přece nepotřebovala dobroty! Chybělo jí pochopení její mašinčí dušičky. Chřadla a ztrácela naději. Dokonce zaslechla, jak se o ní hanlivě a s nepochopením vyjádřila velká dieslová mašina od pražského rychlíku: "Co pořád má, ta mrňavá lokomotiva? Proč se o sebe nepostará? Proč se bojí? Proč se neusmívá? Podívejte se na mě! Já jsem veselá a vše se mi daří. Rychlíky tahám, do kopce umím jezdit jako vítr, nový nátěr mám, chutná mně a na prázdniny pojedu na Šumavu."

Ta pohrdlivá slova Žanetku zasáhla. Říkala si: "Je mi zle. Jsem občas protivná, ale to je důsledek toho, co žiju. Neměli by mně druzí vyčítat mou náladovost. Vždyť já se snažím vyrovnat s těžkou situací. Kdo z nich byl vystaven útrapám jako já? Nikdo. Ale radit a soudit mě by chtěli. Kdyby měli prožít čtvrtinu toho, co já, už by se zbláznili. Jsou pyšní a nevědí, co je bezvýchodná situace."

Hned o půlnoci vykřičela svůj bol do tmy na slepé koleji: "Nemám kamarády, svět mě podvedl. Nikdo mi nerozumí. Nenávidím mašinky i lidi. Radši spadnout z mostu do Kamenice, než dál takto žít." Volání bylo tak úpěnlivé, až dolehlo ke Žlababovi. Následující noc bělokněžník k Žanetce přišel. Posadil se a začal: "Sice malá jsi a prožíváš trýznivé údobí, ale jsi z mého rodu. Každá má mašinka bude úspěšná, i ty. Měj trpělivost. Snaž se s radostí žít dál, i když se ti nyní zdá, že tvůj život nemá řešení. Jestli teď umřeš kvůli své paličatosti, skončíš na tom nejošklivějším šrotišti. Tam tě bude pronásledovat rez a tvé zlé svědomí. Vydržíš-li, vše se v dobré obrátí."

Žanetka se ráno probudila a nevěděla, zda se jí Žlababa zdál, či s ní skutečně mluvil. Ale pochopila, že se nesmí vzdát. Rozhodla se, že bude veselá. Dokonce si pro sebe složila básničku, kterou si stále opakovala:

Přestanu brečet, smutku konec,

jen úsměv a radost! Začínám žít!

A zvoní mi na oslavu železniční zvonec.

Životem budu kráčet už jenom veselá,

zcela se změním! To bude mela!

Protože se opravdu změnila a začala se usmívat na mašinky i lidi, svěřil jí Nejvyšší pan výpravčí vození dětí z mateřské školky po nádraží v malém vagonku. Děti pištěly radostí a Žanetku si zamilovaly. Mašinka si při cestách po nádraží posílila kolečka a mohla se tedy s dětmi vypravit občas do zastávky Plavy. Dál se bála. Za Plavy začíná soutěska řeky Kamenice. Samá skála, samý tunel, příkré srázy. Voda Kamenice hučí, peřeje kvílí. A mohl by ji pokousat některý ze všudypřítomných hrabošů. Nebo by ji, vzhledem k jejímu malinkému vzrůstu, mohl rozšlápnout místní prehistorický Tanvaldo-saurus - obluda, která měla už dávno, dávno vyhynout. Nikdo ho sice nikdy neviděl, jen domorodci od Kamenice o něm vyprávějí, ale co kdyby se přece jen objevil? Zrovna při jízdě Žanetky? Tanvaldo-saurus prý přebývá pod vrchy Hvězda (510,8 m) a Veselka (556,3 m) tyčícími se do výšek právě nad Kamenicí u zastávky v Jesenném. Obluda je prý připravena pomoci tanvaldské zemi v době nejvyšší nouze, např. při nájezdu Pražáků na jarní prázdniny.

Jednou měly jet děti s velkou mašinou do Josefova Dolu na exkursi do dřevěnky. Tak se říká útulné hospůdce naproti nádraží. Učitelky chtěly dětem ukázat, jak zle dopadnou lidé, obvykle tatínci, když chodí po hospodách. Starosta Josefodolu slíbil hned ráno pozvat místní občany holdující pití alkoholu, zaplatit jim sud piva a cigarety. Oni dřevěnku zakouří, budou zpívat opilecké písně a opilecky blábolit, potáhne z nich pach piva. Děti si je i dřevěnku důkladně prohlédnou a odnesou si odpor k podobným doupatům. V dospělosti pak budou raději chodit do přírody.

Krásně vymyšlený výlet. Avšak přidělená lokomotiva dostala kašel. Nemohla vyjet na trať. Děti se rozbrečely a kvičely tak moc, až začaly padat tašky ze střechy nádraží. Také dupaly, a tím se uvolňovaly šrouby z pražců, koleje se viklaly. Nikdo tu vřavu nedokázal uklidnit a výpravčí se už chystal povolat policejní zásahovou jednotku z Prahy. V tom však mašinečka Žanetka zakřičela: "Já je odvezu sama!"

Nejvyšší výpravčí jí to rozmlouval: "Vždyť nevyjedeš kopec na Smržovku!" Jenže děti zvyšovaly jekot a požadovaly okamžité připojení Žanetky k vagonům. Malá mašinka prohlásila: "Jsem Žlababova dcera a nedám se, vše zvládnu." Výpravčí, než aby dopustil demolici nádraží rozdivočelými dětmi, radši souhlasil. Rázem se rozhostil klid a mír. Ovšem Žanetka neuveze dva vagonky připravené pro děti. Připojili jí tedy jen jeden a do něj se děti vecpaly. Vešly se tak tak, s nimi pouze jedna paní učitelka. Ovšem co s dalšími třemi učitelkami? Druhá a třetí musely na střechu. Čtvrtá byla horolezkyně a měla s sebou lano a karabiny. Provaz uvázala na střechu, zavěsila se do něj, spustila se před okna a hlídala děti zvenku. Při tom se na laně pohupovala jako kyvadlo. Dětem se to líbilo a šťouchaly do ní. Kluk Jiřík chtěl lano nožíkem rybičkou přepižlat. Naštěstí se mu jeho záměr nepodařil.

Žanetka se vydala na cestu. Funěla, sípěla. Topič Milouš Mrňousek házel lopatou, jak jen uměl, a pod kotlem hořelo naplno uhlí. Pepa Pidík, strojvůdce, přidával dovedně páru a z mašinky dostal největší možný výkon. Výpravčí se bál, zda vůbec vyjedou z nádraží. Žanetka se nedala a záhy už supěla po mostě za poslední výhybkou.

Potíže nastaly u prvního tunelu za Tanvaldem zastávkou. Žanetka se zalekla tmy. Pak si dodala odvahy a do temna se pustila. Druhým tunelem už profrčela bez bázně. Dojela do Smržovky na dolní nádraží a pomalu se sunula do kopce. V zatáčce před mostem přes silnici vedoucí z Tanvaldu do Jablonce, kousek za benzínovou pumpou, už nemohla a zůstala stát. Děti musely ven a Žanetku tlačily. Na mostě se děti i Žanetka poblinkaly a silnici museli očistit hasiči. Jinak by projíždějící auta dostala smyk. Na Smržovce na hlavním nádraží museli jiní hasiči chladit Žanetčin rozpálený kotel.

A jelo se dál. Teď ale, děti, pozor! Další čtení bude hrůzostrašné! Radši utečte anebo se honem přitulte k mamince a vezměte si do rukou plyšáka! Mašinka dojela do úbočí hory Buková (836,3 m). Rozkládají se tam husté lesy, do zastávky Antonínov je ještě daleko. Pusté a nebezpečné místo daleko od civilizace, kudy mašinky musí jezdit nejvyšší rychlostí, aby se nestaly obětí dravé zvěře nebo jizerskohorských lidojedů. Trať se náhle zahalila do oblaků. Ač jaro, začal padat sníh. Do toho blesky, vítr. Nebylo vůbec vidět. A to nebylo všechno! Z mlhy se vyřítili místní krvelační jizerskohorští vlci bukovští, kteří obývají hluboké lesy zmíněné hory Buková. Pozor! Nezaměňovat s vlky špičákoidními z hory Špičák (830,6 m) - ti nejsou hrozní, ale přítulní. Krmí je totiž lyžaři a turisté navštěvující hojně pěšky či lanovkou hospodu na Špičáku.

Tedy - mlha, bouře, sníh, vlci. Děti se bály. Učitelky na vlky křičely kšááá! Ale kam s kšááá na vlky. Esemeskovalo se jako o život. Děti psaly: "Vlci nás sežerou! Bylo nám s vámi, maminko i tatínku, na světě docela hezky, i když jste nám zakazovali zlobit." I mašinka se bála. Že děti nepřiveze zpět. Že ji vlci rozkousají na kupičku železa. Strachy drkotala koly i šroubky. Vtom se jí zjevil Žlababa a vykřikl do její duše: "Jsi má mašinka. Co já vyrobím, je nedostižné. Nedej se a vzpomeň si na sílu, kterou jsem do tebe vložil. Ta síla je nekonečná, ač ty jsi jen docela prťavá!"

Žanetka v ten okamžik pocítila nesmírnou energii a zakřičela tak hromovým hlasem, až se sama sebe lekla: "Pryč obludy bukovské! Můj táta je Žlababa, má bába byla víla Izerína, místní nepoddajná tvrdá víla! Uznává ji dokonce Evropská unie, která zaplatila veledůležité omalovánky s touto jedinečnou osobností Jizerských hor. Právě teď jsem si na to vzpomněla a zatočím s vámi!" A začala na vlky chrlit páru. Spařila je, až vyli. Také se báli té Evropské unie! Vlci se domnívali, že Evropská unie je nějaký ohromný vlk požírající obyčejné vlky. Tak stáhli ocas mezi nohy a s vytím utekli.

Mašinka chvíli nevěřila, že vlky zahnala. Vzápětí se na ni vrhly děti a učitelky a děkovaly a děkovaly. Žanetka byla šťastná a prozradila: "Já se bála jako vy, ale pomohl nám Žlababa. Hodíme pod kotel uhlí a hurá do Josefodolu." Než dojeli na konečnou, celá Tanvaldská kotlina, dokonce i Jablonec a Přepeře poblíž Turnova, tam všude věděli o hrdinství mašinky. Do Josefodolu se sjeli novináři a politici, připravili slavobránu a vedli dlouhé řeči. Žanetka se stala váženou. Už se jí nikdo nesmál. A ona už se nikdy nermoutila. Sláva jí však do hlavy nestoupla. Pro zvětšení její síly jí přidali ještě jeden pár koleček a malý dieselový motor. Hamala tudíž uhlí a naftu. Od té doby pravidelně jezdí z Tanvaldu s dětmi do Josefova Dolu na exkurse do dřevěnky. Děti se tak dozvídají, že pít a kouřit není hezké. Místním štamgastům jdou exkurse k duhu. Evropská unie totiž kvůli vzdělávání dětí dotuje v dřevěnce pivo a cigarety. To aby štamgasti mohli být dětem dostatečně velkým odstrašujícím příkladem.

Málokdy je vše v životě dokonalé, a i v této pohádce vznikla potíž. Vlci bukovští se po zásahu Žanetky bojí bydlet v masivu své hory. Mají z té odvážné lokomotivečky strach. Žanetka jim sice vzkázala, ať s ní kamarádí, avšak oni si své spařené kožichy pamatují moc dobře. Raději se odstěhovali. Způsobili tak nepořádek v učených knihách podrobně popisujících výskyt vlků v Jizerkách. Vědci ty knihy museli předělat. Ani ochránci přírody nemají radost. Na bukovské vlky totiž pobírali bohaté dotace Evropské unie a za ty peníze zaznamenávali vlčí vytí a měřili vlčí stopy. No a s odchodem vlků už žádné dotace. Tedy se ochránci přírody na Žanetku trochu naštvali. Aby si je usmířila, vozívala je občas také. Do dřevěnky na pivo.

Žanetka prozradila Nejvyššímu výpravčímu zjevení Žlababy po útoku vlků. "To on nás zachránil. Bez něj bych nenašla odvahu!" Výpravčí pak na Žlababu hodně myslel a v duchu děkoval. Bělokněžník mu ve snu vzkázal: "Žanetce jsem musel pomoci. Vždyť je malinká a slabá! Takovým se pomáhat musí. Starejte se o ni pečlivě."